Jako hejno hladových špačků na dozrávající vinice se slétlo 170 vybraných ultravytrvalců ze 26 zemí celého světa do Brna - Vinohrad, aby zde absolvovali 2. MS a 12. ME v ultramaratonu na 24 hodin. V průběhu lítých a vyčerpávajících půtek se ovšem nevrhali na vinnou révu, ale na laskominy a poživatiny všeho druhu, které jim snášely obětavě kmitající členky dočasné polní kuchyně, ostatně tak jako vždy při obdobných brněnských “ruskiádách”. Původně určení pořadatelé z Nizozemska se letošního MS zřekli a náhradnictví bylo nakonec přiklepnuto Česku. Mělo být uspořádáno na brněnském výstavišti, ale finanční problémy náhradních organizátorů rozhodly o tom, že závodiště bylo “přestěhováno” až na poslední chvíli do místa bydliště hlavního organizátora. Páteční slavnostní zahájení před místní radnicí, defilé jednotlivých výprav a následná večeře - to bylo zahřívací kolo světového ultra-souboje.

Do soupeření s nesmírnou únavou vplul v sobotu nejlépe dánský kralevic Raarup, který úvodní čtyři hodiny pravidelného kroužení na 1356 metrů dlouhém okruhu řešil hamletovskou otázku, co s vedoucí pozicí, do které se svým přehnaně rychlým cvalem dostal. O další hodinu později již ve vedení nebyl, neboť ho dostihl dravý Francouz severoafrického vzezření Mohamed Magroun. Po prvních osmi hodinách velice rychle rozběhnutého závodu hlásily mezivýsledky, že na špici se usadili společně Magroun, Dán Henriksen a Brazilec Nunes s 98 nastřádanými kilometry. Valmir Nunes s lehkostí brazilských mistrů kopaného míče se začal vlnit v rytmu samby a jeho zelený dres se míhal v houstnoucím šeru a mlze sobotního večera určitě nejrychleji. Půlnoc, kdy podle staršího songu do skel bubnují kapky, tak jako by to ťapaly ťapky , byla pro Valmira a jeho ženský doprovod nešťastně rozhodující. Brazilcovy ťapky doťapaly, protože si na spoře osvětlené trase poranil kotník a jeho sambový pružný krok nadobro ustal. Nešťastný Brazilec odkulhal ze scény připomínaje zfaulovaného fotbalistu a jeho působení v dalším dějství ultra hry bylo definitivně zpečetěno.

Nebyl však sám, kdo v těžkých nočních chmurných hodinách přestal dosti náročnou trasu závodu kropit svým potem. I loňského mistra světa Belgičana Beckerse nezaregistrovala noční hlídka v početném peletonu kroužícího kolem radnice, kde dočasně šéfoval ředitel závodu Tomáš Rusek se svým pracovitým doprovodem. Belgičan zahodil před radnicí svou královskou korunu a začal se zabývat tím, jak co nejrychleji zmizet z pro něj prokletého brněnského sídliště – příčinou byl podle jeho slov nedostatek fyzických sil. Utrpení těchto spolufavoritů okamžitě využil loni stříbrný Japonec Sekiya a ve dvě hodiny nedělní již noci hlásili bdělí rozhodčí, že reprezentant císařské ostrovní říše pádí po trati s desetikilometrovým náskokem a se zaregistrovanými 190 kilometry. Druhou příčku nepouštěl výtečně rozjetý “frantík” Magroun a zálusk na některou z medailí začal mít i Rus Byčkov, který v přípravě na toto mistrovství absolvoval letos v červenci Moravský ultramaraton, ve kterém s přehledem zvítězil. Do útoku na světové a evropské cenné kovy se úspěšně zapojili Slovák Lubomír Hrmo, Francouzi Conraux, Hardel a Provost, Rus Kazancev, Japonec Kaname a Dán Christoffersen.

Z ultravytrvalkyň byla od začátku nejaktivnější loňským stříbrem se pyšnící Ruska Galina Eremina. Pětinásobná mistryně Evropy Irina Reutovič zůstávala stále v jejím stínu až podezřele dlouho a její očekávaný velký nástup nakonec vůbec nepřišel. Tiše jako myška se nocí plížila Japonka Inagaki, která po šestnácti hodinách poctivého pohybu začala dotírat na doposud suverénní Ereminu. Naděje na nějaký cenný kov se ale vůbec nevzdávaly ani držitelka nejlepšího ženského výkonu Edit Berces z Maďarska a Stephanie Ehret z USA. Na případný kolaps těchto dam trpělivě čekaly zejména Pam Reed z USA, Japonka Sačiko Okanda a Irina Koval z Ruska. Ani Nina Mitrofanova z Ukrajiny nebyla ještě úplně vyfaulována ze hry a totéž platilo o další Japonce jménem Kamura.

Na domácí půdě se představilo celkem 23 českých běžců a běžkyň. V první polovině z nich byli nejviditelnější letošní mistr světa nad 50 let v běhu na 100 km Jaroslav Kaše a letošní ultramaratonský nováček Daniel Orálek. Jejich nadějné rychlé putování nočními Vinohrady bylo krutě ukončeno, neboť se na metě 139,7 km v prvním a 150,5 km v druhém případě nadobro “zasekli”. Upadlý český prapor zdvihli ze země Vlasta Dvořáček a Honza Ondruš, kteří se mezi sebou začali nekompromisně přetahovat o pozici českého lídra. Třetím potřebným do soutěže družstev chtěl být profesor Martin Hunčovský, notně povzbuzovaný jeho studentkami průmyslovky z Neratovic. Zarputilec Mirek Osladil již v té době přeskočil trápícího se Petra Solničku a začal dělat radost svému podpůrnému olomouckému týmu. Srdnatě se pral s tratí i Jirka Krejčí, který ale po operaci třísel neměl ještě zdaleka tu pravou běžeckou fazónu. Poctivě šlapali Petr Dostálek, Jirka Hofman a Pavel Šarapatka. Zbývající čeští účastníci již měli dosti značné problémy. S uctivým odstupem od nejlepších žen se celkem elegantně projevovaly Češky Martina Judová, Michaela Dimitriadu, Dagmar Hůrková a v úvodu i Lenka Švecová a Petra Abejali Bernardová. V družstvech sice neměly šanci uspět, ale co se týče pohlednosti, byly z deseti ženských kolektivů určitě nejhezčí.

Pozoruhodným borcem v pádícím davu byl Fin Pekka Aalto, vítěz letošního nejdelšího běhu na světě - Srí Chinmoy 3100 Mile Race (4960 km) pořádaného v USA. 100 km denně 49 x za sebou trvalo tomuto mimořádně vytrvalému Finovi, než spolykal tuto nepředstavitelnou porci. V Brně “udělal” 217 km a byl spokojen. Druhým účastníkem běhu vyrážejícího již skutečně dech, byl rovněž v Brně přítomný Rakušan Peel. Tomu se na mistrovské trase příliš nevedlo, když namotal pouze 142 km.

V závěrečné třetině světového přeboru, kdy únava již pracovala na plné obrátky, si gallský kohout Magroun stále udržoval na druhé pozici náskok před Byčkovem, ale tři hodiny před závěrečným výstřelem neodolal nástupu skvělého Slováka Lubomíra Hrma. Ten již těžko mohl pomýšlet na zlato světové, ale o to evropské se rval viditelně a úspěšně. RYOICHI SEKYIA byl k nezastavení jako pravý Shinkanzen a užaslí početní dopolední sídlištní diváci byli u vytržení nad tempem těch nejlepších, kteří prakticky trať po celých 24 hodin vůbec neopustili. Triumf nejvyšší patřil jednoznačně Sekyiovi, který nasbíral celkem 269,085 km (198 kol). Slovák Lubomír Hrmo získal zaslouženě světové stříbro a současně se stal potřetí mistrem Evropy, když nakonec přece jen udolal Francouze Magrouna, jemuž zůstal v hrsti světový bronz a evropské stříbro. Rus Vladimir Byčkov skončil celkově čtvrtý, ale dostatečně ho hřála bronzová evropská medaile. O tu ho chtěl na poslední chvíli připravit další Francouz Conraux, ale hbitý Rus si náskok jednoho okruhu pohlídal. Japonská dvojka Kaname udržel zuby nehty šestou příčku před třetím výtečným Francouzem Hardelem. Čtyři francouzští mušketýři v první světové desítce vybojovali současně dvě zlata v soutěži tříčlenných družstev, když Japonci vyběhali stříbro a Rusové bronz (MS) a stříbro (ME). Bronz z ME ukořistili Slováci (Hrmo, Seman, Lindvai), kteří ovšem porazili Dány o jediný kilometr a 11 metrů! Desítku nejlepších doplnili Christoffersen z Dánska, Provost z Francie a Kazancev z Ruska.

Českou válku zvládl nejlépe doktor Ondruš, neboť si naordinal ty správné kapky proti bolesti, když ukončil svou běžeckou pouť na 17. místě s 227,868 kilometry. Druhým českým borcem byl nakonec Mirek Osladil, jehož zdolaných 208,921 km stačilo na 31. místo. Více se čekalo od Vlasty Dvořáčka, který za 206,877 km bral 34. pořadí. V družstvech se Česko umístilo přesně v polovině klasifikace na 8. místě, což bylo sice oproti loňsku podstatné zlepšení, ale čekalo se na domácí půdě více. Také Martin Hunčovský se mezi elitou neztratil, když vybojoval 40. příčku za 203,912 km. Petr Solnička skončil v českém pořadí pátý se 195,332 ušlapanými kilometry, což určitě nebere jako úspěch, ale stále to ještě znamenalo umístění do 50. místa. Další Češi utvořili následující národní žebříček: Petr Dostálek, Jiří Krejčí, Pavel Šarapatka, Jiří Hofman, Daniel Orálek, Michal Weiss, Jaroslav Kaše, Jan Šourek, Pavel Horák, Jaroslav Tomeš, Miloš Linhart, Ivo Šikula a 14letý Karel Prokop.

Japonsko bouřlivě oslavovalo i v kategorii žen. Až během poslední hodiny totiž podlehla vedoucí Ruska Galina Eremina závěrečnému drtivému tlaku malé Japonky, která po ukončení závodu v deset hodin nedělního dopoledne náhle zkolabovala. Jméno nové mistryně světa tedy zní: SUMIE INAGAKI s vítězným výkonem 237,154 km (174 kol). Stříbro ze světa a zlato z Evropy patří Rusce Eremině. Světovou bronzovou medaili vydřela Američanka Stephanie Ehret, když si nastřádala dostatečný náskok na Edit Berces z Maďarska, která bude doma leštit stříbro evropské. Pátá Japonka Okanda nebrala nic, šestá Irina Reutovič z Ruska musela vzít zavděk evropským bronzem. Sedmá doběhla Pam Reed z USA, osmá se dotrmácela Ruska Irina Koval, která byla letos v Brně již potřetí, desátá se doplazila Ukrajinka Nina Mitrofanova, když mezi těmi, jimž to natřela, byla i její dcera Katka. Světovou desítku doplnila Veronique Jehanno z Francie.

Z Češek dopadla nejlépe Martina Judová, když ze sebe vyždímala 174,535 km a 30. místo klasifikace. Dagmar Hůrková je ve výsledkové listině tři místa za ní se 171,6 km a třetí Čěška do družstva Míša Dimitriadu obsadila 36. pozici se 164,1 km. Abejali Bernardová a Lenka Švecová dopadly velice špatně a hůře než ony skončila pouze závodnice z Nového Zélandu. Mistryněmi světa a Evropy v družstvech se staly suverénně Rusky před Japonkami a družstvem USA. V evropském pořadí byla druhá Francie a třetí Itálie. Češky uzavírají pořadí na 10. místě s 15-kilometrovou ztrátou na deváté Rakušanky. V absolutním pořadí by však za sebe naše děvčata odsunula mužské celky Norska a Nizozemska. Naprosto unikátní je výsledný třiadvacetimetrový rozdíl mezi šestými Britkami a sedmými Maďarkami. V otevřeném mezinárodním závodě zvítězil výkonem 225,386 km Peter Bakwin z USA, když druhý Ital Mammoli dosáhl o deset kilometrů nižšího výkonu. Třetí skončil Angličan Sichel. Celkem 66 účastníků letošního mistrovského ultramaratonu zdolalo hranici 200 km (49 mužů a 17 žen), což je nový rekord jakéhokoliv závodu v běhu na 24 hodin.

Mimo heroického úsilí závodníků je potřeba ocenit i ty, kteří přispěli ke zdárnému průběhu celé akce. To, co předváděla na komentátorském stanovišti s mikrofonem v ruce společně se zkušeným a vědomostmi nabitým spíkrem Jiřím Šmitákem mladá olomoucká běžkyně Pavlína Pechová, to chytalo za srdce. Její dokonalá angličtina, povzbuzování a hecování každičkého soutěžícího jedince, působilo na trápící se dotyčné galejníky jako polití živou vodou. Bez bohatých zkušeností hlavní osy Rusek-Rusková-Knobloch, nasbíraných při devíti halových 48hodinovkách a 13 Moravských ultramaratonech, by akce tak velkého mezinárodního významu nemohla uspět ke spokojenosti různonárodní společnosti. Odhoďme však zbytečnou skromnost. Česká, v tomto případě moravská poctivost a pracovitost spojená až se sebeobětováním opět triumfovala. Bylo to však určitě na hraně možností nepočetného kolektivu s tradičními oporami v rodinách Skyříkově, Zadákově, Šírově, Novákově, Krejčích a v líšeňských salesiánech, v němž se jako novici dokonale osvědčili i Vilma Podmelová, Honza Charvát a Majka Ondrušová. Více již na bedra těchto obětavců však nelze nakládat.

Špačky loupícími úrodu ve vinohradech jsme začali, špačky odlétajícími z Vinohrad do svých hnízdišť skončeme. Po vyhlášení výsledků, předání medailí a pohárů těm nejlepším za přítomnosti nového presidenta IAU pana Dirka Strumaneho z Belgie a dalších hostů došlo na závěrečné nedělní odpolední posezení v jídelně místní školy. Tím bylo toto mezinárodní ultramaratonské shromáždění ukončeno. V příštím roce budou mnozí z těch, co startovali v Brně, předvádět svoje sportovní síly zase někde jinde. Ať se daří všem, kteří si zvolili toto převelice těžké sportování za svého koníčka. V objektivu jejich zájmu bude v červenci 2005 rakouský Woerschach.

Pavel Košťál, 27.10. 2004